Článek deregulace před krizí

3.10.2018 16:51

Při diskuzi týkající se finanční krize z před dékady považuji za stěžejní důkladně rozlišovat mezi pojmy nemovitostní a finanční krize. Názornou ukázkou je chování LIB – OIS spreadu v čase, kdy začala splaskávat nemovitostní bublina s tím, jak se spread vyvíjel na podzim roku 2008 poté, co na základě ztrátových derivátových obchodů naplno vypluly na povrch problémy velkých amerických bank. Přijmeme - li předpoklad uvažovaný jako konsensus napříč širokou veřejností, že finanční krize vznikla zejména jako důsledek nekontrolovatelných spekulativních obchodů s finančními deriváty (vlivu měnové politiky Fed před i po krizi se budeme věnovat v dalších článcích), je třeba se v několika odstavcích věnovat chování federální vlády.

Politici v letech před finanční krizí silně tlačili na deregulaci kapitálových trhů a tím dovolili velkým investičním bankám a dalším finančním institucím, v minulých článcích zmiňované, rizikové obchody. Nezmínit nelze zejména Commodity Futures Modernisation Act z roku 2000. Zákon zcela odstranil finanční deriváty z regulace, a to včetně Credit Defaul Swap (CDS), který hrál v krizi zcela zásadní roli. Tím umožnil finančním institucím uzavírat rizikové obchody, o jejichž velikosti neměl de facto nikdo pojetí. Veškeré obchody se CDS probíhaly mimo trh, takzvaně OTC. Jak uvádí statistiky, po zavedení zákona z roku 2000 vzrostl objem obchodů se CDS z 900 milionů na neuvěřitelných 450 bilionů dolarů (Mullard, 2011, s. 91). Derivát, který měl sloužit jako hedging tak sloužil investičním bankám, hedge fundům a dalším investičním společnostem k rizikovým spekulacím. Bez absence jakékoli regulace tohoto derivátu a vzhledem k faktu, že veškeré obchody probíhaly OTC mimo jakýkoli centralizovaný trh, mohl jen velmi těžko kdokoli tušit, jak velké nebezpečí CDS představuje. I přesto, že se o Commodity Futures Actu v kontextu finanční krize mluví o mnoho méně než o níže zmiňovaném Glass - Steagallově zákoně, jeho vliv nelze zanedbávat.

V roce 2004 navíc byla pěti velkým investičním bankám poskytnuta výjimka z čisté kapitalizace. Povolená páka při jejich investicích byla navýšena z 12 na 40 (debt-to-net capital ratio). Je třeba říci, že se jednalo o společnosti, které se během finanční krize dostaly do značných problémů, jedna z nich zbankrotovala a další dvě přežily jen za cenu sloučení. Šlo o Lehman Brothers (zbankrotovala), Goldman Sachs, Merrill Lynch (byla převzata Bank of America), Bearn Stearns (převzata JP Morgan Chase) a Morgan Stanley.

Pravděpodobně nejvíce pozornosti se při diskuzích o vlivu deregulace finančního sektoru na hypoteční krizi věnuje zrušení Glass - Steagallova zákona. I přesto, že jeho zrušení může být leckdy v návaznosti na vznik finanční krize přeceňováno, je záhodno mu kvůli jeho medializaci v tomto seriálu věnovat několik vět.

Tento zákon mimo jiné přísně odděloval komerční od investičního bankovnictví. Glass-Steagall Act vznikl v reakci na Velkou hospodářskou depresi ve 30. letech minulého století. Cílem zákona bylo bezpečnější a efektivnější využívání aktiv bank. Glass-Steagallův zákon měl za úkol regulovat bankovní sektor, aby se zabránilo zneužití finančních prostředků vkladatelů při spekulacích na kapitálových trzích.177 Jeho zrušení podle mnohých odborníků včetně nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana, vedlo ke vzniku takzvaného stínového bankovnictví.

Glass-Steagallův zákon byl zrušen v roce 1999 opět za prezidenta Billa Clintona. Místo tohoto zákona vznikl jiný, nazvaný Financial Services Modernization Act. Díky tomuto zákonu, běžně nazývanému Gramm-Leach-Bliley Act skončilo půl století trvající oddělení komerčního bankovnictví, investičních bank a pojišťoven. Tyto společnosti nemohly své předměty podnikání prolínat a mohly poskytovat služby pouze ve svém oboru. Ze strany komerčních bank byl však vytvořen značný tlak, jelikož chtěly i ony mít možnost se zapojit do sekuritizace hypotečních úvěrů a taktéž poskytovat služby v pojišťovnictví.

Jednou ze zásadních změn, kterou Financial Services Modernization Act přinesl do finančního sektoru byl vznik konceptu takzvané finanční holdingové společnosti (Financial Holding Company – dále jen FHC). Takováto společnost rozšiřovala pojem bankovního holdingu, kdy najednou jedna organizace mohla poskytovat služby prostřednictvím dceřiných společností napříč takřka celým finančním trhem.

V souvislosti se vznikem FHC získal Federální rezervní systém v regulaci finančního systému novou funkci. Byl to právě Fed, pod jehož pravomoci zčásti dohled nad FHC spadal. Aby finanční holdingová společnost mohla vzniknout, musela získat potvrzení od americké centrální banky, že splňuje veškeré potřebné požadavky. Jak svoji úlohu při regulaci FHC komentovala sama americká centrální banka, byla deštníkem nad veškerými regulátory FHC ( umbrella supervisor).181 Považuji také za důležité zmínit, že Alan Greenspan byl silným propagátorem Gramm-Leach-Bliley a Glass-Steagallův zákon o nepropojeném finančním trhu považoval za zpátečnický.

Jsem toho názoru, že důkladnější dohled nad derivátovými obchody prováděnými investičními společnostmi a bankami, by jen těžko dovolil rozpoutání takto nekontrolovatelných spekulativních obchodů, případně by alespoň bylo možné situaci se CDS bedlivěji sledovat. I ti největší ekonomičtí liberálové historie tvrdili, že každý systém musí mít jasně stanovená pravidla hry. Před finanční krizí se mnoho pravidel odstranilo a změkčilo.

František Mašek, Fio banka, a.s.