Proč jsou ratingové agentury tak mocné?

8.7.2011 15:02, MHP*, MCO

Financial Times Deutschland se dnes zamýšlí nad ratingovými agenturami. Moody's, S&P a Fitch jsou takzvaná „velká trojka", která dokáže srazit leckterý stát na kolena. Na čem je ale založena její moc?

Všechny tyto tři ratingové agentury mají své sídlo v New Yorku, Fitch navíc sídlí i v Londýně. Moody's a Standard & Poor's ovládají shodně zhruba 40 % trhu, Fitch pak 10 %. Dohromady tedy slušných 90 %. Evropská centrální banka pak nadále přikládá váhu kanadské Dominion Bond Rating Service (DBRS). Další ratingové agentury jsou více specializované, například Dynamar, který se zaměřuje na lodní přepravu. V USA Komise pro cenné papíry vydala seznam národně uznávaných ratingových agentur, který má deset členů (nacházejí se v něm i tři zmíněné největší agentury a DBRS). Dále pak můžeme zmínit ještě čínskou ratingovou agenturu Dagong Global Credit Rating. Zajímavostí je, že tato hodnotí státní dluh USA pouze na A+, čtyři stupně pod svým nejvyšším hodnocením AAA.

Evropská snaha vytvořit alespoň regionální alternativu a americké „Velké trojce" se počítá už od devadesátých let minulého století. Z nejpodstatnějších pokusů jmenujme projekt Deutsche Boerse ve spolupráci s hesenským ministerstvem financí či úvahy, zda by se této role nemohla zhostit evropská centrální banka, která to ovšem odmítla. Poslední z návrhů na vytvoření evropské ratingové agentury pochází od konzultantské firmy Roland Berger.

Ratingové agentury se živí, jak říká už název, udělováním ratingů. Společnosti jim za toto udělení ratingu musí zaplatit, přičemž náklady na ohodnocení se zvyšují s velikostí a komplexností podniku. Žádná společnost nechce vynakládat ani cent navíc, a tak není běžné, že by se společnost nechala ohodnotit všemi třemi největšími agenturami najednou. Pokud se ovšem společnosti obdržený rating nelíbí, může ad agentury přejít k jiné. To se samozřejmě stává a je to také jedním z nejvíce kritizovaných bodů celé myšlenky ratingových agentur.

Dalším velkým problémem ratingových agentur je to, že způsob ohodnocování společností si každá z nich drží pod pokličkou a nikdo tedy přesná kritéria nezná. Nikdo krom jich samotných tedy neví, zda agentury ohodnocují společnosti pouze na základě přesných matematických modelů, osobních úvah, kombinace obojího či třeba předpovědi počasí. Státy, které jsou narozdíl od společností hodnoceny zdarma, tedy nemohou vědět, zda se mají před negativním ratingem bránit razantním snižováním nákladů i třeba za cenu naprostého zabrždění růstu. Rating by měl být také udělen bez ohledu na následky, nicméně funguje často jako Mertonovo sebenaplňující se proroctví.

Důležitost, která je ratingovým agenturám připisována, pochází už ze třicátých let dvacátého století, kdy americká Komise pro cenné papíry nakázala bankám přijímat pouze akcie společností, které měly značku kvality od nějaké ratingové agentury. Podobně je to se státy, jejichž bondy jsou vlastněny finančními instituty. Cena bondů se pak odvíjí od ratingu uděleného agenturou. Mnoho investorů proto právě teď obviňuje ratingové agentury v případě evropské dluhové krize z přilévání oleje do ohně. Druzí ovšem namítají, že pokud by například ECB ohodnocovala státy na základě veřejně známých kritérií, byla by lehce napadnutelná, což by rozhodně nemuselo prospět jejímu hlavnímu zájmu - euru.
Samostatnou kapitolou jsou nakonec ratingové agentury v době finanční krize. Jejich tehdejší vliv na zavinění krize kvůli ohodnocení zajištěných dluhových obligací nyní právě zkoumá americká Komisi pro cenné papíry.

Zdroje: Financial Times Deutschland, Bloomberg, MarketWatch, Reuters, Fitch Ratings

Pavel Šlechta, Fio banka, a.s.